Ricordi – di Jaroslav Zaviačič

---

(Traduzione automatica – Versione originale a seguire)

Caro Carlo,

Le tue parole (grazie al traduttore) sono arrivate con profonda emozione.

I miei primi ricordi sono legati alla fine della seconda guerra mondiale, e come fonte di ambivalenza, mi tornano in mente in dettaglio per tre quarti di secolo.

Nell’aprile 1945 la casa dei miei genitori fu occupata da un’ambulanza mobile dell’esercito tedesco in ritirata. Un giovane dottore mi prese in braccio, mi sorrise e con un’intonazione quasi paterna mi disse qualcosa che non capii. Potevo solo dire che stava facendo una domanda. Papà mi ha dato un suggerimento: dire “fünf”! Per la prima volta nella mia vita ho detto qualcosa in una lingua diversa dalla mia lingua madre, e mi piaceva quell’ufficiale tedesco.

Per molti anni dopo ho visitato mia zia, gravemente malata, riportata dal campo di concentramento di Ravensbrück poco dopo la liberazione. È sopravvissuta e ha vissuto miracolosamente l’inferno. Ma ha cercato di cancellare i dettagli orribili dalla sua memoria parlando di solidarietà tra le donne prigioniere. La fame e i gemiti dei moribondi erano superati dalle deboli voci di alcuni di loro che recitavano i loro precedenti ruoli teatrali o passaggi di romanzi che non riuscivano a finire. E usando l’esempio del medico tedesco nell’aprile 1945, mi disse che non era giusto essere arrabbiati con le nazioni, ma essere in grado di capire perché alcuni individui potessero gettare milioni di persone nella miseria. Capire e poi cercare di prevenire altri potenziali Hitler o Stalin da una simile teoria del male.

Poi ci furono molti anni di pace. Nel 1968, la Cecoslovacchia fu occupata dagli eserciti del Patto di Varsavia. Il modello del “socialismo dal volto umano” non piaceva all’Est, ma era un’ideologia troppo competitiva anche per il duro capitalismo dell’Ovest. Nessuno ci ha aiutato, abbiamo solo acquisito gradualmente l’informazione che Breznev non aveva più nulla da temere che proclami verbali di protesta. Ed ero al telefono con un ufficiale russo che voleva capire perché non accoglievamo i soldati sovietici. Ha indicato che aveva i suoi pensieri, ma voleva vedermi di persona, senza testimoni… Gli ho detto il luogo e la data dell’incontro, ma non è venuto. La sua unità è stata ritirata e lui o i suoi discendenti militari sono ora in territorio ucraino, come allora a Praga, in cerca di risposte a domande scottanti.

Ero già il vicecampione del mondo di tastiera, e da un nascondiglio segreto inviavo documenti e commenti all’estero con la telescrivente… finché nel 1990 Jiri Hajek mi ringraziò personalmente dicendo che “senza le tue centinaia di migliaia di lettere non avrei nulla da argomentare all’ONU”. A quel tempo, ero già stato visitato a Praga dai rappresentanti del Dagens Dyheter (il più grande quotidiano scandinavo), ai quali ho rivelato completamente l’anonimato dei dispacci telegrafici del 1968.

L’intervista più recente: https://www.novinky.cz/muzi/clanek/barvity-zivot-jaroslava-zaviacice-jeho-napad-mate-na-klavesnici-pod-rukama-40370308

Quando l’Ucraina viene invasa oggi, provo gli stessi sentimenti del 1945 e del 1968: non voglio odiare il popolo russo, sento il bisogno di capire e aiutare. Sono associato all’Intersteno dal 1963. Sosteniamo l’Ucraina connettendoci con i suoi educatori e scienziati informatici, offrendo loro anche l’adesione e la partecipazione alle nostre competizioni.

---

Versione originale:

Milý Carlo,

Tvá slova (díky translateru) jsem prošel s hlubokými emocemi.

Moje nejstarší vzpomínky jsou spojeny s koncem druhé světové války a jako zdroj ambivalence se mi už tři čtvrtě století detailně vracejí.

V dubnu 1945 dům mých rodičů obsadila pojízdná ambulance ustupující německé armády. Mladý lékař mě bral do náruče, usmíval se na mne a až s otcovskou intonací mi povídal něco, čemu jsem nerozuměl. poznal jsem pouze, že se na něco ptá. Tatínek mi napověděl: řekni “fünf”! Já poprvé v životě něco vyslovil jiným než rodným jazykem a toho německého důstojníka jsem měl rád.

Mnoho let jsem pak navštěvoval těžce nemocnou tetu, kterou krátce po osvobození přivezli z koncentračního tábora v Ravensbrücku. Prožila a zázračně přežila peklo. Ale hrůzné detaily se snažila vytěsnit z paměti tím, že vyprávěla o solidaritě mezi vězeňkyněmi. Hlad a sténání umírajících některé z nich slabým hlasem překonávaly přednášením svých předchozích divadelních rolí nebo pasáží románů, které nemohly dopsat. A na příkladu toho německého lékaře z dubna 1945 mi říkala, že není správné zlobit se na národy, ale dokázat pochopit, proč někteří jednotlivci mohou milióny lidí uvrhnout do neštěstí. Pochopit a pak se snažit preventivně před obdobnou ďábelskou teorií ochránit jiné poptenciální Hitlery nebo Staliny.

Pak bylo mnoho let míru. V roce 1968 Československo obsadily armády Varšavské smlouvy. Model “socialismu s lidskou tváří” se nelíbil ani na Východě, ale byl příliš konkurenční ideologií i drsnému kapitalismu západnímu. Nikdo nám nepomohl, my jen postupně získávali informace, že se Brežněv nemusel bát ničeho víc než slovních proklamací protestu. A já si telefonoval s ruským důstojníkem, který chtěl pochopit, proč sovětské vojáky nevítáme. Naznačil, že si myslí své, ale chce mě vidět osobně, beze svědků … sdělil jsem mu místo a termín setkání, ale nedorazil. Jeho jednotka byla odvelena a on nebo jeho vojenští potomci nyní na ukrajinském území hledají stejně jako on tehdy v Praze odpovědi na palčivé otázky.

Já už byl vicemistr světa v psaní na klávesnici a z tajného úkrytu dálnopisem posílal do zahraničí dokumenty, komentáře … až v roce 1990 mi Jiří Hájek osobně poděkoval slovy, že “bez Vašich statisíců písmenek bych v OSN neměl čím argumentovat”. To mě už v Praze navštívili zástupci Dagens Dyheter (největšího skandinávského deníku), jimž jsem svoji anonymitu dálnopisných depeší 1968 naplno odhalil.

Aktuálně poslední interview: https://www.novinky.cz/muzi/clanek/barvity-zivot-jaroslava-zaviacice-jeho-napad-mate-na-klavesnici-pod-rukama-40370308.

Při dnešním napadení Ukrajiny prožívám pocity podobné jako v letech 1945 a 1968: nechci nenávidět ruský národ, cítím potřebu pochopit a pomoci. S Intersteno jsem spojen od roku 1963. Podpořme Ukrajinu tím, že s jejími pedagogy a informatiky navážeme spojení, nabídněme jim členství a účast i na našich soutěžích.